Zatímco do druhé třetiny 19. století lze pozorovat převahu společných rysů vývoje evantelických menšin v celých Krkonoších bez rozdílu vyznání (luteráni, reformovaní) i jazyka (Češi, Němci), od poslední třetiny 19. století narůstají tendece stále samostatnějšího vývoje právě na záladě národnostním. Tyto eskalují na počátku 20. století s národnostně motivovaným hnutím Pryč od Říma nejprve mezi Němci, po roce 1918 pak ve slabší míře i mezi Čechy. Po roce 1918 se čeští a němečtí evangelíci rozcházejí nejen fakticky, ale též institucionálně, kdy Češi vytváří unionovanou Českobratrskou církev evangelickou a Němci luterskou Německou evangelickou církev augšpurského vyznání. Další zajímavou etapou je zánik německé evangelické církve v roce 1945, přebírání správy jejího majetku státem a českými církvemi - především Československou církví (husitskou) a výše zmíněnou ČCE. Evangelická církevní správa na dosídleném území pak mechanicky nekopíruje předválečný stav, ale poměrně záhy reflektuje reálné rozložení obytvatelstva i jeho vyzvznání. Zajímavým tématem může být i vznik církevních rekreačních zařízení Horský domov v Herlíkovicích a Sola fide v Janských Lázních.