www (Wikipedie, otevřená encyklopedie), cit. 12. 4. 2016

DNB, cit. 12. 4. 2016

NUKAT, cit. 12. 4. 2016

Folklorní rozbor postavy Krakonoše prokázal značné stáří postavy; některé archetypy se již objevují v předkřesťanské, resp. starokeltské mytologii (Culhwch and Olwen, Brân Fendigeid a další, zejm. s ohledem na motivy proměny hrdiny ve zvířata, jeho aktivní podíl na tvorbě přírodních útvarů, oscilace mezi postavou obra a člověka, ambivalentní charakterové vlastnosti hrdiny) a odkazují k šamanistické kulturní vrstvě (úcta k přírodním živlům, posvátná jabloň, motiv hrdiny v hoře, smrt a znovuzrození). Zobrazení Krakonoše z Helwigovy mapy je dobově příznačným schematickým zobrazením démona a nevychází tedy z lokálních lidových představ; chaotická podstata démona je symbolicky vyjádřena složeninou různých mytologických i reálných zvířat do jediné bytosti. Starší edice jsou problematické: Praetorius v 16. století uchopil látku literárně a upravuje jí pro komerční účely do čtivé podoby, přesto rámcově, byť nutně zprostředkovaně vychází z folklorní situace. Musäova edice z 18. století, vydávaná opakovaně až dodnes, je již ryzím literárním konstruktem a z folkloru čerpá pouze inspirace; na základě rozborů těchto děl základě probíhal na počátku 20. století spor o původ Krakonoše (zda se nejedná o čistě literární výtvor). Díla inspirovaná folklorem vznikají v oné době poměrně často, a to díky první vlně zájmu o lidovou kulturu vyvolané politikou kameralismu, soustředící svůj zájem na zlepšení sociální situace ve státě obecně a v zaostalejších regionech zvláště.

Pojmenování Krakonoš dal postavě teprve Václav Kliment Klicpera, starší pojmenování pan Johanes nebo Rübezahl. Z folklorního podání byla podchycena pověst významná pro genezi Krakonoše, osvětlující existenci útvarů známých jako Krakonošův hrob, Krakonošova krypta či Krakonošova rakev: Krakonoš býval smrtelným člověkem, který rozuměl magii, ač obávaný, pomáhal svým sousedům a znal hory jako nikdo jiný. Nejspíše se jednalo o vzdělaného mnicha – poustevníka, nejstarší zprávy o takové podobě Krakonoše ostatně hovoří. Nejstarším doloženým bydlištěm Krakonoše je Černá hora u Janských Lázní; po jeho fyzické smrti Krakonošův duch neodešel, ale přerodil se v mocného vládce hor. Zrodil se do tohoto nového a věčného života jako neviditelný duch počasí - dokázal znenadání rozvodnit horskou bystřinu - dřevaři v povodí Úpy, kteří káceli stromy v jeho hájemství, sváděli na Krakonoše bleskové povodně. Již ze 16. století pochází zmínky o tom, že tímto způsobem protrhával klausy (přehrady na plavení dřeva) a jednou, když se rozzuřil, utopil v povodni celou dřevařskou partu i s mistrem. Folklorní profil Krakonoše ostatně až do 20. století ukazuje, že východokrkonošské podání Krakonošovi přisuzuje více lidských vlastností, zatímco západokrkonošský Krakonoš je více duchem.

Po dřevařích přišli do Krkonoš hledači drahých kamenů a horníci a Krakonoš nabývá podoby důlního ducha sídlícího v podzemí, strážce pokladů. Krakonoš na ně sesílal bouřky a chumelenice bez ohledu na roční dobu, vládl počasí, i v létě se stávalo, že v horách lidé umrzli. Horníci si začali Krakonošovy důlní duchy usmiřovat obětinami jídla. V této době (17. století) se proto Krakonoš často zjevoval v hornickém oděvu s kápí a ohnivě rudým plnovousem; v německojazyčném prostředí toto zobrazování Krakonoše přetrvalo až do 20. století. Krakonošovo bydliště se posouvá do Krakonošova revíru (Teufelsgrund) ve středních Krkonoších.

V 18. století narostla sláva laborantů (bylinkářů a lékárníků) z okolí Karpacze. Nosili rozměrné klobouky se širokými okraji, jelikož si na ně připevňovali nasbírané byliny, bylinkářskou brašnu a v neprostupné divočině se pohybovali s pomocí dlouhé hole. Krakonoš přijal jejich podobu a udržel si ji s drobnými změnami až dodnes; touto dobou bylo za jeho sídlo považováno okolí pramenů Bílého Labe, kde je i Krakonošova zahrádka, kde údajně rostou nejvzácnější a nejléčivější byliny, např. mýtický skočec (Springwurz). Laboranti programově šířili mýty o zlém Krakonošovi, aby vystrašili a odradili možnou konkurenci od vstupu do nalezišť léčivých bylin. Uprostřed Krakonošovy zahrádky tak stojí kámen, i v létě podivně chladný, lidé i zvířata se mu vyhýbají. Označuje hrob nešťastníka, který zde byl Krakonošem zabit. Laboranti se stylizovali do polohy mystických znalců; bylinář například na trhu vyložil své zboží, nechal se před vyděšenými lidmi uštknout hadem, vypil svou medicínu a nic se mu nestalo. Že šlo o neškodného slepýše nebo užovku, tehdy mnozí lidé nepoznali a věřili, že laborant ovládá magii.

V průběhu 18. a zejména v 19. století získává postava Krakonoše silný sociální rozměr; poctivé lidi odměňoval a pomáhal jim, nejednou jim půjčil peníze a roztrhal dlužní úpis poté, co mu chtěl chudý chalupník půjčku poctivě splatit. Dnes je tedy spíše duchem dobrým a spravedlivým. V okolí Baberhäusern (Borowice, na slezské straně hor) chudým dřevařům mnohdy za jediný den narubal tolik dřeva, kolik by oni zvládli za několik týdnů. Respekt si ale podržel, dle Krolmusa lidé z Polabí, často až od Mělníka chodili Krakonošovi obětovat černé slepice, které vypouštěli do přírody u Krakonošova zrcadla (několik jezírek u prameniště Labe na Labské louce) jako dar, aby z hor nesesílal záplavy na jejich úrodná pole. Oděv laboranta se širokým kloboukem, holí a dýmkou se během 19. století někdy u Krakonoše posouvá do podoby uniformy hajného – strážce panského lesa - stává se předmětem pytláckého folkloru, pomáhá chudým houbařům i sběračům suchého klestí. Sociální rozměr Krakonoše ještě narůstá v uměleckých interpretacích postavy druhé polovině 20. století.

Nutno podotknout, že historické podoby Krakonoše nejsou paradigmatické, jedna druhou nikdy zcela nevytěsňuje a jedná se spíše o kumulativní proces s dobově převládajícím ikonografickým archetypem. Datace vzniku krkonošských toponym spojených s Krakonošem dle charakteru pověstí je tedy věcí rámcově možnou, leč mnohdy ošidnou.